Když se řekne Peru, tak se běžnému člověku nejen u nás vybaví pojmy jako incké město Machu Picchu, obrazce Nazca či jezero Titicaca. Lze bez nadsázky říci, že všechna jmenovaná místa patří zcela oprávněně mezi největší lákadla země. Je ovšem třeba zdůraznit, že Peru nabízí mnohem více zajímavých míst, o jejichž existenci možná ani nevíme. Zní to takřka neuvěřitelně, ale v době vyspělých komunikačních a monitorovacích technologií se až do roku 2002 nacházel v Peru bez většího povšimnutí třetí nejvyšší vodopád na světě.
Nevídaný objev
Objev vodopádu Gocta ohlásil v roce 2002 německý cestovatel Stefan Ziemendorff, který se pohyboval po kraji a tu narazil na těžko přehlédnutelný vodní úkaz i začal se pídit po jeho identitě. Jaké to pro něj muselo být asi překvapení, když zjistil, že k vodopádu nevede žádná komunikace ba ani těžko přístupná stezka. Na místních úřadech se také ničeho zásadního nedopátral. Poté následovalo několik expedic k místu vodopádu, kterých se účastnila i peruánská strana a které vyvrcholily prvním oficiálně zveřejněným televizním spotem v březnu 2006. V průběhu expedic byla provedena patřičná měření, ze kterých vyplynulo, že Gocta se svými 771 metry je po Andělských vodopádech ve Venezuele (972m) a vodopádu Tugela v Jižní Africe (948m), třetím nejvyšším vodopádem s volným pádem vody na světě.
Pohled na vodopád Gocta z nejbližší vesnice Cocachimba. Foto:autor
Pravděpodobně největší záhadou na tak pozdním objevu vodopádu je skutečnost, že Gocta je vidět již z nejbližší vesnice a to z dosti úctyhodné vzdálenosti několika kilometrů. Když položíte otázku místním obyvatelům, zda vodopád registrovali před příchodem jeho objevitele, tak vám odpoví, že samozřejmě, ale že nikdo nepovažoval za nutné to dál šířit ani se k místu vypravit, jelikož byla oblast nepřístupná. Zde bych chtěl pouze podotknout, že obyvatelé nejbližší vesnice nejsou žádní indiáni, kteří by byli vedeni k zatajování existence Gocty nejrůznějšími religiózními důvody, ale celkem obyčejní mesticos, kteří se živí převážně zemědělstvím a od roku 2006 pravděpodobně i turistikou. Důvodem utajení vodopádu byla pravděpodobně všudypřítomná jihoamerická lhostejnost, anebo přesycenost zajímavými přírodními úkazy, po kterých našinec doslova prahne.
Cesta k vodopádu
Vzhledem k tomu, že ve většině turistických průvodců se zatím o existenci Gocty nedočteme, bude myslím užitečné jej blížeji lokalizovat. Výchozím bodem pro cestu k vodopádu je město Chachapoyas. Chachapoyas se nachází v severní části země a je hlavním městem regionu (departamenta) Amazonas, který je obklopen regiony Cajamarca, San Martin a Loreto. Samotné město leží ve výšce 2234 m.n.m. a je rozhodně zajímavým místem i pro další výlety do okolí jakými jsou například předincká pevnost Kuelap, která si s ničím nezadá se slavnějším Machu Picchu, nebo ruiny Gran Vilaya a v neposlední řadě přírodně zajímavé údolí Belen. Do Chachapoyas se dá dostat v podstatě třemi způsoby. Nejméně bezpečnou, ale možná nejzajímavější co do přírodních krás je horská cesta z města Cajamarca. Pohodlnějším způsobem se do Chachapoyas dostanete buď z pobřeží a to z města Chiclayo, nebo z Amazonie a to z města Tarapoto či Moyobamba. V obou případech můžete využít pravidelných linkových autobusů. Jak jsem předeslal, cesta je v rámci možností Peru poměrně bezpečná a není čeho se obávat. My jsme s mojí ženou Lucií a kamarádkou Janou zvolili variantu z Chiclaya. V momentě, kdy dorazíte do Chachapoyas je nejlépe kontaktovat nějakou menší cestovní kancelář, která vás za poměrně mírný poplatek (200 Kč) dopraví do vesnice Cocachimba, která je základním táborem pro výlety k vodopádu a je asi 1,5 hodiny cesty vozem severně z města Chachapoyas. Cocachimba je položena nížeji než Chachapoyas zhruba v 1720 m.n.m., cesta sem je nezpevněná a převážně vede nádherným údolím řeky Utcubamby. Z Cocachimby dál k vodopádu je třeba jít necelých 5 km pěšky. Cesta, po které pravděpodobně půjdete, je poněkud náročnější vzhledem k terénním nerovnostem a teplému vlhkému klimatu typickému pro mlžné pralesy, ale i mírně zdatný turista ji nakonec zvládne. Za zmínku stojí, že cesta byla místní vládou vybudována až v červenci 2006 a od té doby lze tedy datovat turistiku v okolí vodopádu Gocta. My jsme na místo dorazili počátkem října téhož roku. Pěší tura se dá zvládnou za jeden den přičemž čistá chůze k vodopádu a zpět vám zabere v průměru 5 až 6 hodin.
Pěší stezka k vodopádu, která byla vybudována v létě roku 2006.
Foto: autor
Již samotná cesta k vodopádu stojí za pozornost a to zejména kvůli bujné vegetaci mlžného lesa, který je v některých částech poměrně zachovalý. Tradičně nejbizardnější a jistě nejzajímavější tvary kmenů s deskovými kořeny nabízejí stromy z druhu Ficus . Dále můžete spatřit nepřeberné množství lián a různý epifytů, které parazitují na hostitelských dřevinách a ze kterých jsou zřejmě nejúchvatnější bromélie.
Bujná vegetace mlžného lesa (cca 1800 m.n.m.) na břehu řeky Cocahuayco.
Foto: autor
Když budete mít štěstí tak potkáte tukana nebo skalňáka andského, což je nádherný červeno-oranžově zbarvený pták, který se v této lokalitě vyskytuje. V některých částech je stezka opravdu velmi strmá a zvláště když namokne, což se stává v těchto oblastech dosti často, tak se stává obtížně průchodnou a proto neopomeňte vhodné obutí. Určitě by se vám povedlo najmout si ve vesnici nějakou mulu a cestu si tak zpříjemnit, ale nám se zdály některé pasáže obtížné i pro dlouhodobě domestikované zvíře a tak jsme této možnosti nevyužili a šli jsme po vlastních. Musím ovšem přiznat, že na zpáteční cestě jsme potkali průvodce s mulou, která těžce bědovala jelikož na hřbetu nesla dobře živenou a moderně oděnou Peruánku zřejmě z Limy, která zjevně neregistrovala dosti nejistý krok svého soumara stoupajícího do takřka 40 %-ního svahu a už z dálky nás vesele zdravila jako by se chtěla podělit o radost z této dobrodružné a v jistém smyslu dobyvatelské cesty. Přeci jen jsme na místě byli mezi prvními turisty.
V momentě kdy se přiblížíte k vodopádu na několik desítek možná stovek metrů, tak se vám na něj naskytne nejlepší pohled. Tím, že voda padá z výšky 771 metrů, dochází k jejímu rozprášení na miniaturní kapičky, což vytváří efekt zpomaleného záběru a vzdáleně to připomíná pomalu se převalující hustou pěnu. O něco horší zážitek jsme měli, když jsme dorazili přímo k úpatí vodopádu, které je tvořeno poměrně úzkou soutěskou, kam dopadá voda řeky Cocahuayco na níž se Gocta nachází a kde v podstatě trvale prší. Na druhou stranu pozorování masy vody, která dopadá bezprostředně před vámi, vzbuzuje určitou excitaci a všude přítomné mrholení může být po náročném treku osvěžující.
Místo dopadu vody do pokračující řeky Cocahuayco. Foto: autor
Epilog
Závěrem bych dodal, že pokud se budete pohybovat na severu Peru v okolí města Chachapoyas, tak si Goctu nenechte ujít, určitě stojí za to. A čím dříve se tam vypravíte, tím budete mí pravděpodobně větší šanci shlédnout prozatím minimálně dotčenou přírodu. Neboť s rozvojem turistického ruchu, který zde byl nedávno nastartován lze očekávat jistou devastaci oblasti, i když peruánská vláda přislíbila učinit jistá opatření, která by toto měla zmírnit. Všichni ovšem víme, jak to chodí a zvláště v Peru se ve většině případů nedá očekávat příliš vstřícný postoj k přírodě ze strany místních úřadů. Nezbývá než doufat, že objevení Gocty přinese určitý zisk chudým vesničanům z Cocachimby a že vzhledem k široké nabídce zajímavých destinací v Peru nebude turistika v okolí vodopádu tak masová, aby tím utrpěla příroda.